Oznamte korupci bezpečně

Blog

26
Srp

Jak postupují pachatelé nekalých jednání

Autor: David Hutton.

Jak pachatelé zametají své stopy, odstraňují a umlčují potenciální svědky a zajišťují si „měkké přistání“ pro případ, že budou odhaleni.

Pro mnoho Kanaďanů je těžké pochopit, proč oznamovatelé obvykle dopadají tak špatně. Je to proto, že nevědí, jak postupují pachatelé skutků, na které whistlebloweři upozorňují. To je totiž důležité si uvědomit.

V průběhu let se na organizaci FAIR obrátily doslova stovky různých oznamovatelů se žádostí o pomoc. Pocházejí ze všech částí celé země, z veřejného i soukromého sektoru, z nadřízených pozic i z nejnižších příček svých organizací. Jednání, které při své práci odhalili, mělo mnoho různých podob.

Všechny jejich příběhy se ale navzájem velmi podobají v jedné oblasti, a sice jak vypadala odvetná opatření proti nim. Působí to skoro tak, jako kdyby existoval nějaký standardizovaný plán a postup, který všichni agresoři dodržují.

V bezpočtu rozhovorů s oznamovateli jsme se dozvěděli především jedno – jak snadné, a někdy až triviálně snadné, je pro pachatele zakrýt své stopy a umlčet svědky, a to zejména díky své moci a požívané důvěře. Podívejme se na to, jak to vypadá v praxi.

Typy pachatelů

Nejnebezpečnějším typem pachatele nejsou zaměstnanci na nižších úrovních, kteří organizaci okradou o drobné, ale manažeři na střední a vyšší úrovni, kteří se pouštějí do odvážných a často dobře promyšlených plánů, jimiž sledují vlastní zájmy – různých podvodů, darů společnostem, které tajně vlastní, plateb za práci, jež nikdy nebyla odvedena, nebo provádění rozhodnutí ve prospěch konkrétních společností výměnou za velmi diskrétní odměnu nebo možnost výhodného zaměstnání po odchodu z veřejné služby.

Federální vláda každý den utrácí více než 500 miliónů dolarů. I v relativně malých vládních úřadech se proto může zdát snadné z nich odklonit několik tisíc a někdy i několik miliónů, aniž by si toho někdo všiml – a v těch velkých to může být ještě mnohem více. Pokud to někdo bude dělat každý rok po dobu několika desetiletí, může se zdánlivě drobná trestná činnost časem vyšplhat do obrovských částek.

Ne vždy ale jde při nekalém jednání o peníze. Někteří pachatelé jsou jednoduše neschopní, jiným dělá radost škodit nebo jsou příliš zahledění do sebe na to, aby si všimli, jaké problémy způsobují svým oddělením a zaměstnancům. Přesto jsou ale nedotknutelní, protože je chrání nadřízení cenící si jejich absolutní loajality nebo jejich známí na vysokých místech.

Nejnebezpečnějším typem pachatelů jsou ti, kteří mají sociopatické a psychopatické rysy. Tito lidé nemají empatii vůči ostatním; jsou to velmi zdatní a notoričtí lháři, kterým přináší osobní uspokojení moc a možnost ovládat ostatní. Jsou to skvělí manipulátoři, kteří si dokážou omotat kolem prstu své nadřízené a všechny, kdo jsou pro ně důležití, a přitom šikanovat své podřízené. Jejich bezohlednost a povrchní šarm jim umožňují snadno získat pozice moci a důvěry. Výzkumy ukazují, že asi 4 % osob na vyšších manažerských postech vykazuje známky psychopatické osobnosti, což je mnohem vyšší procento než u celkové populace.

Preventivní útoky

Chytří pachatelé se mají vždy na pozoru před možnými hrozbami, jako jsou zaměstnanci, kteří se zdají být příliš idealističtí, příliš nezávislí nebo příliš schopní. Tito potenciální oznamovatelé jsou často vystaveni zvláštnímu zacházení dlouho předtím, než zjistí, že něco nehraje. Pachatel může věnovat zvláštní péči tomu, aby si s nimi udržel dobré vztahy (nebo je aspoň nechával na pochybách), zatímco před ostatními, jako je vrchní management, oddělení lidských zdrojů nebo auditoři, je vytrvale shazuje. Když oznamovatel časem odhalí, co se v organizaci ve skutečnosti děje, a pokusí se na to upozornit, zjistí, že byl zdiskreditován už dávno předem – říká se o něm, že je problematický a nedůvěryhodný zaměstnanec, který si chce řešit nějaké osobní spory nebo má určité duševní problémy.

Pachatelé v managementu mají v rukávech několik trumfů, mezi něž patří absolutní autorita nad ostatními zaměstnanci, kontrola nad manažerskými procesy a neochota jejich nadřízených vystavit se čemukoliv, co by je vrhalo do špatného světla.

Izolace a týrání

Milgramův experiment a stanfordský vězeňský experiment provedené v 60. a 70. letech představují dramatický důkaz toho, že většinu lidí lze snadno přesvědčit, aby „poslouchali rozkazy“ v podobě vykonávání brutálních a potenciálně i smrtících trestů, a to i navzdory tomu, že ten, kdo tyto rozkazy vydává, nad nimi nemá žádnou faktickou moc.

Pokud ten, kdo příkazy vydává, takovou moc skutečně má a může životy a kariéru svých podřízených významně ovlivnit, pak už prakticky žádné limity neexistují. Pro manažera je snadné případného oznamovatele izolovat od ostatních, vyhrožovat mu a zesměšnit jej; zrovna tak do toho může zapojit i ostatní zaměstnance. I blízcí přátelé a kolegové se mohou začít bát být s oznamovatelem jenom viděni. Takové týrání může oznamovatelům způsobit celoživotní psychologické problémy, jako je chronická deprese, panické ataky, posttraumatická stresová porucha nebo dokonce sebevražedné jednání. Pro manažery ale není problém tento typ odplaty realizovat bez toho, že by po sobě nechali nejmenší stopy – všechno mohou popřít s tím, že jde o věci, které byly mimo jejich kontrolu.

Vyrábění důkazů

Pachatelé, kteří disponují určitou mocí, mohou také snadno manipulovat manažerskými procesy tak, aby ochránili sebe a znemožnili všechny svědky. Záznamy o dvacetileté kariéře bez nejmenší poskvrnky mohou z osobní složky zaměstnance náhle zmizet a být nahrazeny hromadou smyšlených důtek a stížností. Absurdní pracovní zadání a zmanipulovaná hodnocení výkonnosti mohou snadno posloužit jako „důkazy“ toho, že zaměstnanec je neschopný, líný nebo neposlušný.

Někteří oznamovatelé získali důkaz o tom, že jejich životy byly bedlivě sledovány, v některých případech i několik let, a to z peněz daňových poplatníků. Jejich domy byly obklíčeny, každý pohyb sledován a komunikace zaznamenávána. Cindy Blackstocková, vysoce vážená profesorka na University of Alberta, která prosazuje lepší zdravotní péči pro děti původních obyvatel Kanady, zjistila, že federální agenti se zúčastnili 75–100 akcí, na kterých přednášela, sledovali její rozhovory s rodinou a přáteli na Facebooku a sepsali stovky stran poznámek o její činnosti. Tyto případy nevyžádaného sledování, které nebere ohled na osobní soukromí, jsou součástí procesu, jehož jediným cílem je najít na oznamovatele jakoukoliv špínu.

Pokud žádná není k nalezení, osvědčuje se šíření falešných obvinění a zahajování odvetných vyšetřování, v nichž je možné oznamovatele napadnout právě z toho jednání, které se snažil odhalit. I stížnostmi je možné manipulovat. V kanadském právu je stížnost považována za „komplexní nápravný prostředek“ pro zaměstnance, kteří si stěžují na odvetné jednání, což v praxi znamená, že je to jediná možnost, již mají k dispozici – a to i v případech, že stížnost vyřizují právě ti, kdo jsou z nekalých praktik obviňováni.

Využití nejvyššího managementu

S dalším a dalším zahlazováním stop a podnikáním odvetných kroků se do celé situace často začne přimotávat i nejvyšší vedení organizace, které bude stát plně na straně pachatelů. To může mít několik důvodů – buď proto, že se pachatelům podařilo přesvědčit nejvyšší vedení o své verzi celého příběhu, proto, že se vedení nekalé činnosti samo účastní nebo mu hrozí ztráta dobré pověsti, či proto, že v minulosti vedení všechny problémy bagatelizovalo nebo přehlíželo a teď už je příliš pozdě změnit směr. A tak i dobré organizace vedené poctivými a slušnými lidmi mohou skončit u velmi pochybných a agresivních praktik.

Jakmile se jednou do věci zapojí nejvyšší vedení, byť i nevědomě, lze proti oznamovateli nasadit všechny zdroje, které má organizace k dispozici, a to se zničujícími důsledky.

Vedení může veřejně napadat motivy oznamovatele, jeho charakter i duševní stabilitu. Pokud oznamovatel odpoví žalobou, jsou na straně organizace povoláni zástupci jejího právního oddělení, jejichž jednání často vypadá, jako by bylo motivováno pomstou. Jejich právní taktika má často podobu metaforického „naražení hlavy na kůl“ jako výstrahy pro ostatní.

Žaloba whistleblowerky Joanny Gualtieriové z ministerstva zahraničních věcí vedená proti jejím nadřízeným se protáhla na 12 let, během níž musela zodpovědět na více než 10 500 dotazů, než soudce vydal rozsudek, podle nějž vládní právníci dostupné právní prostředky zneužívali. Dr. Shiv Chopra a jeho kolegové po obdržení výpovědi strávili 6 let absolvováním mnoha slyšení u Rady pro pracovněprávní vztahy a vyřešení svého případu se dosud nedočkali. Jejich dnes již bývalé manažerce, která je obviněna z toho, že je neoprávněně propustila ze zaměstnání, mezitím vláda přispěla více než 600 000 dolarů na poplatky právníkům, kteří ji obhajují.

Velkým nepřítelem oznamovatelů je čas. Po dostatečně dlouhé době vždy vyhrají pachatelé. Veřejnost zapomene, důkazy jsou zničeny nebo se ztratí, svědci se odstěhují či zemřou a oznamovatel sám se nakonec zhroutí nebo vzdá – bez peněz a bez naděje.

Měkké přistání

Pro veřejnost je těžké pochopit, proč lidé, kteří se provinili zjevným porušením pravidel, často dostávají tak nízké tresty. Obvykle je to proto, aby byli ochráněni ostatní.

Když je něčí provinění odhaleno, bude se nejvyšší vedení obvykle snažit celou věc udržet v tichosti. Pachatelé mohou být přeloženi do jiných oddělení, někdy spolu s povýšením a s výbornými pracovními posudky v ruce, nebo je různými způsoby zaplaceno jejich mlčení. O možnosti je vytrestat organizace ani neuvažuje, protože to by znamenalo negativní publicitu a mohlo by ukázat, že nejvyšší vedení udělalo chybu, když takového darebáka podporovalo; zároveň může stejného darebáka ještě pořád chránit skupina loajálních a vlivných přátel.

Především je ale nebezpečné pachatele trestat, protože ví, v kterých skříních se skrývají kostlivci. Pokud jej někdo zatlačí do kouta, kdo ví, co všechno by mohl vyzradit. O případu bývalého premiéra Briana Mulroneyho, který bral nemalé úplatky od společnosti Airbus, bychom se asi nikdy nedozvěděli, kdyby se neobrátil zády k svému někdejšímu spolupachateli Karlheinzi Schreiberovi a nevystavil ho tak reálné možnosti vydání policii a uvěznění.

Závěr

Pachatelé nekalých skutků na pracovišti mohou napáchat obrovské škody pro celou organizaci, pro niž pracují, prostřednictvím krádeží, plýtvání prostředků, vlísání se na vysoké pracovní pozice, na které nestačí, vytvářením toxického pracovního prostředí, jež vyhání všechny schopné zaměstnance, nebo neuváženými, sebestřednými rozhodnutími, která končí katastrofou. Právě proto je tak důležité chránit oznamovatele, protože jsou to právě tito odvážní zaměstnanci, kdo představují poslední obrannou linii v případech, kdy všechny ostatní mechanismy selhaly.

A proto také musí zákony a postupy sloužící k ochraně oznamovatelů a odhalování pachatelů být kvalitní a důsledné, aby dokázaly proniknout spletitým labyrintem lží, falešných důkazů a zmanipulovaných vyšetřování. Polovičatá řešení tady nic nezmohou.

David Hutton
Autor

překlad Daniel Dolenský