Oznamte korupci bezpečně

Blog

21
Pro

Nekalosti ve státní správě zůstanou neprošetřeny, bohužel

  • Nařízení vlády, které mělo chránit oznamovatele nekalostí uvnitř státní správy je nefunkční a podle názorů legislativců protiústavní
  • Nejasné jsou kompetence prošetřovatelů, ohrožena je i jejich nezávislost
  • Nadějí je připravovaná komplexní legislativní úprava problematiky i vůle některých orgánů státní správy ochranu oznamovatelům „provést“ na vlastní pěst

Schránky zející prázdnotou 

Přesně půl roku jsou na všech státních úřadech schránky pro příjem oznámení o nekalých jednáních, která mají prověřovat tzv. prošetřovatelé. Je tomu tak dle nařízení vlády schváleného letos v létě. Původním účelem nařízení bylo zavést pravidla pro ochranu státních zaměstnanců, kteří učinili oznámení o podezření ze spáchání protiprávního jednání a stanovit vhodná opatření k ochraně těchto oznamovatelů. Bohužel nařízení tuto funkci nemůže z mnoha důvodů plnit.

Na začátku příběhu onoho nařízení je služební zákon, jehož porodních bolestí si nešlo nevšimnout. Jednotlivé paragrafy se šily často horkou jehlou a na poslední chvíli. Nařízení je čistou esencí negativních následků takto překotně schvalovaného zákona.

Sledované nařízení mělo takzvaně provádět služební zákon, tedy některá jeho ustanovení.  Zde je nutné zmínit, že pouze zákonem mohou být stanovována práva a povinnosti a ty se pak podrobněji rozvádějí v prováděcích předpisech, například právě nařízením vlády. U našeho nařízení je ovšem vtip v tom, že zákonodárci služebním zákonem uložili vládě sepsat prováděcí předpis, který bude chránit oznamovatele nekalých jednání, ačkoliv samotný služební zákon neobsahuje o takové ochraně ani řádku. Z právního hlediska se jedná o zcela zásadní problém, dokonce poradní orgán vlády – pracovní komise legislativní rady vlády  – shledal nařízení z tohoto důvodu protiústavním. Ani to vládu nezastavilo v jeho schválení. A tak na úřadech byli jmenováni tzv. prošetřovatelé, instalovány schránky pro příjem oznámení a děj se vůle boží.

Kdo tedy může být prošetřovatelem? Vlastně, kdokoliv. Na osobu prošetřovatele nejsou kladeny jakékoliv požadavky. Prošetřovatelé byli s účinností nařízení určeni ze dne na den a stejným způsobem mohou být své funkce kdykoliv zbaveni. Záleží pouze na tom, jak prošetřovatel padne do oka jedinému člověku – tzv. služebnímu orgánu. Například u ministerstev je tímto orgánem tzv. státní tajemník. Kromě toho, že prošetřovatel je spíše výběrčím schránek než skutečným orgánem kontroly, rozhodně není nezávislý. Tak například ministra Jiřího Dientsbiera by měl prošetřovat jeho vlastní náměstek pro legislativu a lidská práva. Analogicky pak podobné paradoxní situace mohou vznikat i na ministerstvech. Představa, že bude prošetřovatel nezávisle kontrolovat svého nadřízeného působí spíše komicky.

Ministr pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu Mgr. Jiří Dienstbier a jeho „prošetřovatel“ náměstek pro řízení Sekce Legislativní rady vlády JUDr. Jan Kněžínek, Ph.D.

Prošetřovatelé s prázdnýma rukama

Aby toho nebylo málo, činnost prošetřovatele ve skutečnosti nemá obsah.  Z nařízení totiž není vůbec zřejmé, co má s přijatým oznámením dělat. Co vlastně znamená, že něco „prověřuje“? Prošetřovatel nemá žádnou pravomoc k tomu, aby nějaké šetření prováděl a nikdo nemá navíc povinnost mu poskytovat jakoukoliv součinnost. Při svém „šetření“ tak může vycházet maximálně z „otevřených“ zdrojů.

Co se týče samotné ochrany oznamovatelů, kteří dle tuzemských i zahraničních analýz čelí v drtivé většině případů odplatě za oznámení, prošetřovatel (a ani nikdo jiný) nemá vůbec žádnou pravomoc oznamovatele před takovou odplatou aktivně chránit.

Nařízení dále také působí zmatek v rámci dosavadních kontrolních mechanismů státní správy. Různá pracoviště státních úřadů již mají své útvary kontroly a tyto se s činností prošetřovatelů mohou snadno překrývat. Na úřadě tak akorát přibyl další druh kontroly, o jehož existenci řada úředníků (potenciálních oznamovatelů) ani neví. Na webu úřadu si sice zaměstnanci mohou dohledat kontaktní informace o prošetřovateli, nikdo však úředníkům nevysvětlil, proč by měli prošetřovatele kontaktovat nebo k čemu slouží samotné nařízení chránící oznamovatele. Opakuje se tedy v Čechách oblíbená a tradiční praxe při zavádění nových pravidel – žádná veřejná debata, narychlo zavedená pravidla, žádná osvěta adresátů právní úpravy a z toho vyplývající nízká vymahatelnost, tedy nerespektování a neúčinnost nově zavedených pravidel.

Naděje v novém zákoně i na Ministerstvu dopravy

Sečteno podtrženo, nelze než doufat, že vláda dodrží svůj slib a do konce roku 2016 se Česká republika připojí k zemím, které mají komplexní právní úpravu chránící oznamovatele nekalých jednání, která nahradí uvedené nařízení a zavede skutečnou ochranu, jež bude férová a nebude představovat falešnou naději pro oznamovatele korupce a dalších nekalých praktik.

Do té doby nelze než spoléhat, že úřady budou dostatečně aktivní a pokusí se problémům nařízení čelit tím, že si přijmou vlastní, účinná prováděcí pravidla, jako se tomu děje například na Ministerstvu dopravy.

Zde se nově jmenovaní prošetřovatelé rozhodli dát nařízení smysl pomocí služebního předpisu. V něm chtějí dát prošetřovateli například pravomoc navrhovat systémové změny na úřadě v případě zjištění nedostatků, dále pravomoc chránit aktivně oznamovatele i osobu oznamovaného. Vedle toho taktéž počítají se zavedením pravidla, kde by prošetřovatele nebylo možné ovlivňovat a zachovat tak jeho nezávislost. Jeho činnost by pak mohla být kontrolována výhradně zpětně. Návrh prošetřovatelů z Ministerstva dopravy nabízí celou řadu dalších inspirativních „zlepšováků“. Zda se jim je povede prosadit, bude zřejmé po Novém roce.

Článek rovněž vyšel na blog.ihned.cz.