Oznamte korupci bezpečně

pan Klouzal – Pochybné zakázky na ministerstvu

,,Po oznamovatelích není poptávka.“

Pan Jakub Klouzal nastoupil v roce 2008 na pozici ředitele odboru centrálních systémů a technologií na Ministerstvu zahraničních věcí ČR (MZV). Při výkonu svých pracovních povinností začal mít celou řadu pochybností v oblasti zadávání veřejných zakázek, zejména pak ve vztahu k jejich dokumentaci a podivným okolnostem při výběrových řízeních (Bližší informace budou předmětem trestního řízení, proto není možné je uveřejnit).

O svých zjištěních se rozhodl informovat vedoucí pracovníky MZV, toho času pro něj důvěryhodné osoby, neboť dle interní směrnice se měl obrátit na audit či inspekci ministerstva, v jejichž nezávislost jakož i kompetentnost neměl důvěru. Namísto návrhu dalšího řešení situace si vysloužil označení paranoika a byl odrazován od předávání předmětných informací dalším osobám. Ředitel útvaru veřejných zakázek sice projevil snahu věc projednat s dalšími vedoucími pracovníky, nicméněbez výsledku. Po nástupu nového ministra Kohouta do úřadu se pan Klouzal pokusil věc oznámit znovu. Než se k ministrovi oznámení dostalo, uběhlo dalších 6 měsíců. Výsledkem byl vyhazov jednoho z nadřízených, na jehož pochybení pan Klouzal poukazoval. Po iniciativě ministra Kohouta však skončila tehdejší úřednická vláda a s ní i ministr, pan Klouzal se tedy opět obrátil na svého nadřízeného, bohužel však nedošlo k žádnému serióznímu řešení situace. Posledním pokusem byl pak nový ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, který sice nařídil opětovné šetření celé věci, nicméně opět bez dalšího výsledku.

„Svou práci jsem miloval, dávalo mi smysl pracovat pro státní správu. Byl jsem ovšem svědkem zmaru, utrácení spousty peněz a nemohl jsem tomu jen přihlížet. Smysl toho, co dělám, je pro mě vždy primární.“

Mezitím již probíhala odvetná opatření vůči panu Klouzalovi. Jednalo se o psychickou šikanu v rámci plnění pracovních úkolů, která zahrnovala pomluvy, lhaní, očerňování, účelové odsouvání termínů apod. Toto psychické týrání mělo většinou nepřímou formu, která se těžko prokazovala, nakonec se totiž vše dalo vysvětlit pouhým ,,nedorozuměním“. Došlo i na vyhrožování fyzickou likvidací, byla sledována jeho e-mailová korespondence i on sám, byla mu nabídnuta finanční odměna i pracovní pozice výměnou za mlčenlivost. S narůstajícím tlakem tušil, že se blíží jeho nucený odchod, proto začal shromažďovat materiály, na jejichž zpracování se posléze rozhodl spolupracovat s Nadačním fondem proti korupci (NFPK).

Následně byl skutečně donucen k odchodu. Byla mu nabídnuta neadekvátní pozice z hlediska jeho odbornosti, kterou nepřijal, a dostal výpověď.

Než se obrátil na NFPK, prověřoval si i jiné možnosti oznámení – PČR, BIS – v žádné z těchto institucí však nenacházel důvěru (kvůli předchozí negativní zkušenosti) a cítil spíše pocit vlastního ohrožení při oznámení skutečnosti těmto subjektům.

V NFPK našel porozumění i důvěru, navíc se dotčení zaměstnanci poměrně dobře a rychle zorientovali v celé kauze. Poprvé cítil satisfakci, uvědomoval si ovšem omezené možnosti NFPK – finanční i personální. Doposud společně s NFPK zpracovává své materiály pro trestní oznámení.

Pan Klouzal se dále rozhodl bránit občanskoprávní žalobou proti neoprávněné výpovědi. V první instanci bylo rozhodnuto v jeho prospěch, ministerstvo se proti rozsudku odvolalo (duben 2013).

V průběhu kauzy kontaktoval pan Klouzal novináře, ovšem pouze jediný byl ochoten na případu spolupracovat a uveřejnil objektivní články. Média vnímal především jako prostředek své vlastní ochrany. Informování ze strany České televize naopak vnímá jako velmi nekorektní.

Jeho zkušenost ho naučila vnímat novou realitu. Svůj čin by zopakoval, ale obává se, že už by nyní neměl energii jej fyzicky i psychicky zvládnout. Jeho konání mu přineslo zdravotní i finanční problémy.