Oznamte korupci bezpečně

Blog

26
Srp

Příběh typického oznamovatele

Autor: David Hutton.

Jak vypadá typická zkušenost oznamovatelů – proč se rozhodnou promluvit a jaké to má dopady pro ně a pro nás ostatní?

Říkali jste si někdy nad nějakým velkým skandálem, jak je možné, že o tom nikdo veřejně nic neřekl, ačkoliv si stovky lidí musely všimnout, že se děje něco podezřelého? Ten důvod je jednoduchý – je to velmi nebezpečné a jenom málokdo k tomu najde odvahu.

Každý se může dostat do situace, v níž musí volit mezi svým svědomím a tím, co mu přikázal jeho nadřízený. Většina z nás ale má to štěstí, že se tak nikdy nestalo u něčeho opravdu důležitého. Většina oznamovatelů nekalého jednání nijak netouží po tom stát se hrdiny nebo se vzepřít proti systému. Obvykle jenom cítí, že nemůžou jen tak přihlížet něčemu, o čem jsou přesvědčeni, že je špatně.

Pak se věci zvolna dají do pohybu, případ postupně roste a najednou oznamovatel zjistí, že nestojí jenom proti svému šéfovi nebo kolegovi, ale třeba celému oddělení nebo dokonce celé vládě, jejichž jedinou snahou je zabránit špatné publicitě.

Přirozená snaha zapírat a zametat pod koberec vede mnoho osob, které mají nějakou moc, k tomu, aby přehlížely, schvalovaly nebo samy prováděly různé typy nekalých činností, od obyčejné neschopnosti a nedbalosti až po trestné činy, jenom aby se vyhnuli pozornosti médií a veřejnosti.

Většina lidí se whistleblowerem nestane úmyslně, ale pouze shodou okolností. Brzy ale zjistí, že je to velmi nebezpečná role, která ohrožuje jejich kariéru a někdy i život. I když každý oznamovatel narazí ve své organizaci na trochu jinou situaci, jejich typická zkušenost si je v mnoha oblastech velmi podobná. Tady je přehled několika fází, kterými whistlebloweři obvykle procházejí.

1. Zjištění

Tato fáze začíná uvědoměním si toho, že před vámi leží obtížné rozhodnutí. Můžete třeba zjistit, že:

  • někdo vám přikazuje udělat (nebo od vás očekává, že uděláte) něco, co je podle vás nesprávné nebo dokonce protizákonné
  • čelíte konfliktu mezi plněním příkazů a jednáním podle svého svědomí
  • ať už bude vaše rozhodnutí jakékoliv, může být nezvratné – pokud se rozhodnete mlčet, můžete se stát spolupachatelem, a pokud ne, obrátíte se proti celému systému.

2. Poslechnutí hlasu svědomí

Člověk postavený před toto rozhodnutí se bude obvykle dlouho rozmýšlet. Může požádat o radu své blízké přátele nebo právníka a určitě si o tom promluví se svou rodinou, na níž bude mít takové rozhodnutí také svůj dopad.

Nakonec si ale jednu možnost vybere. Může se rozhodnout výslovně odmítnout plnit příkazy nebo předstírat poslušnost, aby mohl nasbírat další důkazy, které mu pomohou v budoucnu případ odhalit. Mnoho lidí se zcela pochopitelně rozhodne sklopit hlavu ze strachu před tím, co by se mohlo stát, kdyby se rozhodli dělat problémy.

3. Interní oznámení

Mnoho oznamovatelů je ze začátku přesvědčeno, že vedení jejich organizace o tom, co se děje, nic neví, chtělo by vědět a kdyby vědělo, tak by něco udělalo. Takže se rozhodnou jít se svou informací do vyšších pater.

Prvním krokem může být spojení se s těmi, kdo jsou v hierarchii organizace na vyšším stupni. Pokud tam oznamovatel neuspěje, může jít přímo za někým z nejvyššího vedení, kdo se mu zdá být poctivý a důvěryhodný.

První reakce zástupců vedení organizace může často oznamovatele přesvědčit o tom, že jsou za informaci vděční a budou s ní něco dělat, což je ale z jejich strany často jenom zastírací manévr. Tato taktika může oznamovatele na chvíli umlčet a dát mu falešný pocit bezpečí, zatímco zodpovědné osoby získávají čas na to celou věc zakrýt a začít plánovat odvetu.

4. První pokusy o odvetu

Většina oznamovatelů následně zjistí, a to často mnohem dříve, než by očekávali, že se jim v práci najednou z nevysvětlitelných důvodů přestává dařit.

  • Hodnocení jejich pracovního výkonu se drasticky propadá (třeba i po desetiletích špičkových výsledků), jsou přeloženi k méně smysluplné práci nebo na nějakou odlehlou pobočku.
  • Někdy je jim zcela otevřeně řečeno, že to mají za to, že vyvolávají problémy. Někdy se jim dostane jenom zcela nevěrohodného nebo vůbec žádného vysvětlení.
  • Mohou se stát terčem negativní kampaně ze strany nadřízených, která má za cíl je očernit a odříznout od kolegů.
  • Kolegové a známí se najednou bojí s nimi mluvit nebo s nimi jenom být viděni.
  • Ostatní zaměstnanci se oznamovatelům začnou vyhýbat a vtipkovat o nich za jejich zády nebo i tváří v tvář; budou je označovat za zrádce a potížisty.

Celá situace je velmi demotivující a nepříjemná, protože je téměř nemožné dokázat, že jde o cílenou odvetnou kampaň, oznamovatel se nemá na koho obrátit a tento stav se může protahovat do nekonečna.

5. Rozhodnutí se do věci položit naplno

V tento moment mnoho lidí získá pocit, že už to nevydrží, a zkusí nějak uniknout – třeba si najdou práci někde jinde a budou doufat, že je tam odvetné praktiky nedoženou.

Jiní se naopak o to více zatvrdí. Když si uvědomí, proti čemu stojí a že jejich první pokus selhal, můžou se rozhodnout pustit se do toho jinak.

Někteří oznamovatelé se (možná moudře) této první vlně odvety vyhnou tím, že se už na začátku rozhodnou zůstat co nejdéle anonymní a informace raději předají médiím. Tito lidé si uvědomují, že anonymní informování médií, které se oficiálně považuje za zločinné a nepřípustné jednání, je léty ověřeným způsobem, jak získat publicitu, kterého často využívají politici i úředníci. Každý novinář to dobře ví.

Další výhodou anonymity je to, že oznamovatel nemůže být okamžitě odstraněn ze hry a může zůstat v organizaci neodhalen po delší dobu, během níž získává další informace nezbytné pro zveřejnění případu.

6. Zveřejnění informace a jeho důsledky

Oznamovatel, který čelí odvetné kampani a dobře si uvědomuje, že vedení organizace problém nevyřeší, může dojít k závěru, že jeho jedinou možností je zveřejnění informace prostřednictvím médií. Tato strategie je ale z mnoha důvodů nebezpečná a povede k tomu, že odvetná opatření okamžitě a výrazně zesílí.

Únik do médií znamená pro ty, kdo páchají nějakou nekalou činnost, velkou hrozbu, kterou se pokusí zastavit všemi prostředky. Pokud vědí, kdo je zdrojem tohoto úniku informací, budou se obvykle snažit jej zdiskreditovat tím, že jej vylíčí jako nespolehlivého a duševně labilního člověka, který má nějaký vlastní skrytý motiv, chce se mstít, je lhář, zloděj, sexuální deviant…

Žádná pomluva není natolik absurdní, aby jí někdo neuvěřil – protože na straně pomlouvačů stojí jejich pozice a jejich autorita. To, co o nich říká oznamovatel, se může zdát méně uvěřitelné než lži, které oni o oznamovateli šíří. Lidé obvykle nejsou ochotni uvěřit, že by ti, kteří mají nějakou moc, mohli být tak zkorumpovaní.

Oznamovatel se v takové situaci musí plně spolehnout na to, že média jeho případ představí veřejnosti. Ani média ale nejsou vždy spolehlivá a odmítají být komukoliv spojencem.

Média se vždy snaží představit obě strany sporu a budou proto dávat prostor i všem tvrzením a pomluvám ze strany pachatelů, i kdyby byly sebenesmyslnější. Média se často budou případu věnovat jenom povrchně a s chybami. Jen málokdy budou ochotná najít si čas na důkladné prozkoumání situace a ověření si fakt, protože je mnohem rychlejší, jednodušší a levnější otisknout to, co jim někdo řekne.

Média mají také krátkou pozornost a případ mohou velmi rychle opustit jako něco, co už „nikoho nezajímá“, a nechat tak oznamovatele na holičkách se zničenou pověstí a bez možnosti mluvit.

Samotné předání informací médiím může být vnímáno jako neprofesionální nebo nelegální jednání, čehož pachatelé často využijí jako záminky pro ještě tvrdší a konkrétnější postihy v podobě disciplinárního řízení nebo třeba žaloby. Pokud je identita oznamovatele dosud neznámá, budou se ze všech sil snažit ji odhalit, a to i za cenu stíhání nebo zastrašování novinářů, kteří odmítají prozradit svůj zdroj.

7. Kdo s koho

Z celé situace se stává protáhlý boj o to, kdo to vzdá první, v němž ale oznamovatel tahá za mnohem kratší provaz.

Na jedné straně stojí pachatelé, kterým jejich pozice propůjčuje důvěryhodnost a autoritu a kteří za sebou mají veškeré prostředky své organizace – armády právníků a odborníků na komunikaci s médii, soukromé detektivy nebo dokonce i najaté násilníky a k tomu zdánlivě neomezené prostředky (často z kapes daňových poplatníků).

Na straně druhé stojí oznamovatel, který byl očerněn v očích veřejnosti, je nezaměstnaný a nezaměstnatelný (protože jeho případ je příliš známý), docházejí mu peníze a v mnoha případech ztrácí i podporu své rodiny a přátel.

Někdy mohou pomoci odbory, které například přispějí oznamovateli na zaplacení právních služeb. Stejně tak často se ale stává, že se odbory odmítnou do věci vložit, aby si samy nezpůsobily problémy. Odbory také mohou mít pocit, že by se měly spíš soustředit na otázky, jako jsou mzda a různé pracovní výhody, které mají vliv na všechny, namísto toho, aby řešily nákladnou a zdlouhavou obhajobu jednotlivců.

Kromě toho mohou být odbory neschopné, zkorumpované nebo mít samy máslo na hlavě. Whistlebloweři, kteří oznámili nekalé jednání ze strany odborů, čelili zrovna tak drsným formám odvety, jakých je schopná libovolná společnost nebo vládní orgán.

Značná část oznamovatelů je touto dobou již z neustálého útoku na své životy, finance a vlastní sebedůvěru natolik vyčerpaná, že upadnou do klinických depresí. Někteří spáchají sebevraždu. Jiní se životem dál nějak protloukají.

Jenom málo z nich má v takové situaci tolik duševní, emocionální i finanční opory k tomu, aby se dokázali naplno pustit do právního procesu, kterému teď čelí a který znamená sepisování bezpočtu právních dokumentů, hledání důkazů, nekonečné výslechy u soudu a tak dále.

Pokud neposkytnou oznamovatelům podporu odbory nebo oborové organizace, nemohou si obvykle náklady na svou obhajobu vůbec dovolit. Celý jejich život je zkoumán pod mikroskopem a v každém slově a každém skutku jsou hledány záminky pro další útok.

S tím, jak odveta nabírá na síle, mnoho oznamovatelů přichází o rodinu, domov nebo i zdánlivě nedotknutelný důchod.

Dalším faktorem, kvůli němuž je role oznamovatelů o tolik složitější, je to, že lidé na mocenských pozicích mohou této moci zneužívat, a to nezřídka i flagrantně nelegálním způsobem, aby zakryli nepohodlné skutečnosti a oznamovatele zdiskreditovali. Vládní orgány mohou například zastavit šíření informací s odvoláním na „otázky státní bezpečnosti“. Vyřízení žádostí podaných podle zákona o svobodě informací lze libovolně protahovat nebo zcela ignorovat. Oficiální vyšetřování, která se dostanou až příliš blízko k pravdě, mohou být bezdůvodně zastavena. Klíčové zprávy a dokumenty se skartují. Na zastrašení případných dalších kritiků nebo těch, kdo oznamovatele podporují, lze využít i policejní razie.

Není vzácností, že oznamovatelům přicházejí výhrůžky, často hrozící smrtí. Pokud jde o skutečně velký případ nebo je do něj nějakým způsobem zapojený organizovaný zločin, měly by tyto výhrůžky být brány velmi vážně.

Dr. Jeffery Wigand dostal po svém odhalení nekalých praktik v tabákovém průmyslu několik anonymních výhrůžek smrtí. U žádné z nich nebyl zjištěn autor a z těchto trestných činů nebyl nikdy nikdo obviněn.

8. Závěrečná fáze

Neúprosnou realitou života je, že moc většinou vyhrává. Pokud jsou zákony nedostatečné, média líná a pohodlná a občané neteční, pak pachatelům na vysokých místech nedělá problém zdiskreditovat opozici a nepohodlná fakta zamést pod koberec. Oproti oznamovatelům je jejich pozice mnohem silnější a málokdo nad nimi dokáže vyhrát.

I ti, kterým se zdánlivě podaří uspět, jako jsou ti, kteří se nakonec dostanou na obálku časopisu Time, nemusejí mít na růžích ustláno. Když se skandál stane příliš velkým na to, aby se dal nějak skrýt, mohou být oznamovatelé vyzváni vypovídat u soudu. To může vést k jejich rehabilitaci a očištění jejich pověsti. Dokonce se jim může dostat uznání za to, co udělali. Jen málo z nich získá zpět svou práci nebo nějakou kompenzaci za to, čím museli projít.

Někteří oznamovatelé začnou se svou rodinou nový život někde jinde a v nové práci. Většina z nich se ale už do normálního života nikdy nevrátí a nenajde zaměstnání, které by odpovídalo jejich schopnostem. Mnoho oznamovatelů si nese trvalé následky například v podobě extrémních úzkostí nebo depresí.

Kromě těchto zničujících dopadů na vlastní život je pro většinu oznamovatelů asi nejhorší to, že jejich případ nikdy nekončí. Většina z nich se s různými formami obtěžování bude setkávat už napořád. Značná část se nikdy nedočká žádného uznání; informace, které vynesli na světlo, se nikdy neprokážou nebo je zastírá mlha pochybností a kontroverzí. Většina z nich ani nedosáhne žádné spravedlnosti. Problémy, které se snažili odhalit, napraveny nejsou a nikdo za ně nenese zodpovědnost.

Důsledky pro nás ostatní

Takhle vypadají obvyklé důsledky pro život oznamovatele, který se rozhodne promluvit. Co ale takovéto umlčování a zastrašování oznamovatelů znamená pro nás ostatní?

Korupce je nádorem, který napadá samotné kořeny demokracie. Mocní politici a úředníci mohou sledovat své osobní cíle z veřejných peněz. Velké obchodní zájmy, obchodníci s mocí ba dokonce i organizovaný zločin mohou řídit rozhodování vlád a manipulovat s utrácením veřejných prostředků. Obyčejní občané jsou neinformovaní a neschopní s tím něco dělat.

Hlavním problémem korupce není to, že několik zločinců neoprávněně přijde k velkým penězům, ale to, že napadá celý rozhodovací proces ve vládě nebo jiné organizaci.

Zkorumpované vlády plýtvají obrovským množstvím veřejných peněz na špatné projekty a vydávají často fatálně špatná rozhodnutí v důležitých oblastech, jako je zdravotnictví, obrana nebo energetika, a to proto, že se zodpovědné osoby příliš staraly o osobní zisk namísto o veřejné blaho.

Ve společnostech vede korupce k jednání, které je špatné pro zákazníky, zaměstnance a v konečném důsledku i pro akcionáře a celou firmu. V extrémních situacích, jako byl případ Enron, může dojít k narušení veřejného života (např. úmyslným způsobováním výpadků proudu v Kalifornii) a po odhalení celého případu ke zničení kariéry tisíců zaměstnanců a podvedení miliónů akcionářů.

Co můžeme dělat

V demokratické společnosti je nejlepším lékem na korupci zveřejňování informací a z něj plynoucí odpovědnost vlád i společností. Proto je důležité chránit všechny, kdo na sebe jako oznamovatelé vezmou osobní riziko, aby veřejnost na nekalé jednání upozornili.

Aby bylo možné si zachovat svobodnou a demokratickou společnost, je nutné zavést systémy, které budou oznamovatele chránit, mezi něž patří:

  • silné zákony, které dávají oznamovatelům právo mluvit, zajistí, že jejich informace budou prošetřeny a umožní trestat tvrdé formy odplaty, které jsou dnes běžnou praxí
  • poradenské organizace, které budou lobbovat za práva oznamovatelů a poskytovat jim morální a finanční podporu
  • větší informovanost na straně veřejnosti a ochota jednat, aby veřejné mínění mohlo přimět vládu a společnosti k zodpovědnosti za své činy

Nic z toho není nemožné, pokud bude existovat dostatečná vůle.

Nikdo z nás neví, kdy se může dostat do situace, kde bude stát před těžkou volbou – umlčet své svědomí a udělat něco, s čím nesouhlasí, nebo se vzepřít a nést všechny následky.

Sami sobě i všem těm odvážným lidem, kteří se touto cestou dosud vydali, dlužíme vybudování systému, který bude oznamovatele chránit a podporovat. Jenom tak jich bude moci ještě více vynést pravdu na světlo a ochránit tak nás všechny.

David Hutton
Autor